Jak by to mohlo u nás jinak začít než na škole. Ty pořád studuješ. Jak mi to teď přijde bláhové. I když nebýt toho, nic by se nestalo a já bych nezažila spoustu věcí. Jak těch dobrých, tak těch zlých.
Byl zrovna rok 2018, když jsem potkala doktora Davida Denta. Je mu 43 let, ale stále je to švihák s chůzí nejméně o deset let mladšího muže. Jeho obor byl dost novodobý. Zabýval se časem a možností cestovat v něm. Občas se ze své práce vymanil a dokázal být okouzlující a vtipný. Ráda jsem s ním trávila čas.
Postupem doby jsem mu začala s jeho výzkumem pomáhat. Dost jsme se přitom sblížily. V polovině roku začal stavět první prototyp. Při jeho výstavbě vyřešil problém, který byl dost závažný. Původně měl stroj skákat v čase jen dopředu a nedokázal by se vrátit. Jenže to vyřešil pomocí určitých časových smyček. Moc jsem mu nerozuměla, ale byl tak nadšený, že to přenesl i na mě.
Pracoval tvrdě a kolikrát i hodně hluboko do noci. Pomáhal mu jeden odborník přes počítače. Dokázal hotové divy a měl takového robota, který díky své umělé inteligenci odpovídal na otázky jako živá bytost. Byl snad jediný kromě mě, kdo mu v jeho práci věřil a podporoval ho.
Když jsme se o jeho stroji bavili, říkal mu v žertu Výtah. Až do té doby bylo všechno perfektní.
Jednou jsem byla v kavárně s kamarádkami ze třídy. Přišli za mnou nějací lidé v tmavých oblecích, vytáhli mě do umýváren a začali mě zpovídat ohledně doktora a jeho práce. Jediné východisko bylo přislíbit jim nějaké poznámky z jeho pracovny. Sotva jsem však vyvázla, běžela jsem za ním a všechno jsem mu řekla. Jako by už něco tušil. Ani si mě pořádně nevyslechl a strkal mě ke svému stroji.
"Dneska jsem ho dokončil. Věděl jsem, že mě najdou." Ukázal na svůj výtvor. Skutečně připomínal výtah. Doktor mi připnul na zápěstí displejové hodinky, které byly spíše menším počítačem, než měřičem času. Pak mě vstrčil dovnitř.
"Na viděnou." A zavřel dveře. Zůstala jsem sama uvnitř výtahu, do kterého by se v pohodě vešlo až šest lidí. Obrazovka ve stěně zablikala a ožila. Byla plná čísel a údajů. Určitě by to někomu mělo dávat smysl, ale já byla naprosto vedle.
"Zdravím, jsem Ela. Byl naprogramován datum a místo. Drž se mě Mirando." Byl to ženský hlas, ale bylo na něm poznat, že je vygenerovaný počítačem. Světla zablikala a ozval se zvuk jako když výtahová kabina rychle klesá šachtou. Podlaha lehce vibrovala.
"Jsme na místě. Na svém ovladači v sekci přistání zmáčkni ikonu-vteřinový posun. Tím zajistíš, že mě najdeš jen ty ihned po deaktivování této sekvence. Přeji příjemný den."
Dveře se nehlučně otevřely. Vystoupila jsem do parku. Stroj stál pod rozložitým dubem. Neměla jsem jiný nápad, takže jsem poslechla Elu. Zmizela, jako by ani nikdy neexistovala. Byla jsem strašně zmatená. Bezmocně jsem se posadila pod strom. Když jsem se podívala na hodinky, přes celý displej byl čas a datum. Bylo 12 hodin, 10 minut dne 12.6.2023. Stroj mě přenesl o pět let do budoucnosti. Když řeknu že jsem byla zmatená, je to slabé slovo.
Asi deset minut jsem jen tak zírala, když za mnou přišel neznámí muž. Byl oblečený do obyčejné bundy a džínsů. Nijak nevyčníval z davu, snad kromě pohledné tváře. Tehdy jsem ho ještě nemohla znát.
Ani mi neřekl své jméno. Jak by mohl, když jsem mu to pak zakázala. Byl to Daniel Tennant.
"Ahoj. Tady je tvá kabelka. Je v ní nějaké jídlo, hygienické potřeby, peníze a doklady. Deník máš v přední kapse. Piš si do něj naprosto všechno a hlavně detailně." Střídavě jsem se dívala na něj a do útrob kabelky. Dokázala jsem ze sebe vysoukat pouhé: "Kdo jste?" Víc ani ťuk.
"Spoiler, budeš se muset dívat od začátku." A zmizel stejně rychle jako se objevyl. Stále jsem tam seděla a nevěděla, co si mám počít, ale najednou jsem pocítila něco jako naději.