Zvedla jsem se a vydala jsem se na průzkum. Park nebyl zas tak rozsáhlí. Cestou jsem si zapsala do deníku místo, kde přistál stroj a co všechno jsem viděla v přiměřeném čase. Hodinky pořád ukazovaly čas i datum. Občas se na nich ukázala nějaká budova a u ní popisek se spoustou dat. Míhaly se tak rychle, že jsem nestíhala nic přečíst.
Přestože to byl svět o pět let starší, nezdál se zas o tolik jiný. Některé moderní věci jsme měli už v roce 2018. Auta zde nelítaly a lidé neměli praštěné oblečení, jako v některých filmech o budoucnosti. Skoro bych nepoznala rozdíl, až na to, že jsem nejasně cítila, jak sem nepatřím.
Po hodině jsem zapadla do kavárny. Obě dvě milujeme kavárny. Jak jen mi teď chybí ta jejich dynamičnost. Seděla jsem sama u stolu hned u okna. Obědnala jsem si horkou čokoládu. Ta mě vždycky trochu uklidní ze stresových situací, ale co ti o tom mám povídat.
"Ahoj." Za oknem na mě hleděl ten muž z parku, který mi daroval kabelku. Vešel do kavárny, každého zdravil pokynutím hlavy, i když dost pochybuji, že je všechny znal.
"Přesně podle plánu. Zapoměl jsem ti něco dát, mám totiž dost hektický den." Z náprsní kapsy vytáhl přívěsek na stříbrném řetízku. Byly to dva trojúhelníky v sobě se třemi malými kamínky. Jen jsem seděla a snažila se pochopit, proč mi něco tak hezkého dává.
"To je Satedská hvězda. Hvězda proto, že odštěpky z hvězdy tvoří její napájecí systém a Satedská proto, že její konstruktér měl za idol Ronona z Hvězdné brány Atlantis." Vysvětloval to tak ležérně, jako by popisoval svůj školní projekt.
"Ale, ale..." Na víc jsem se nezmohla. Jen protočil oči v sloup a vtisknul mi satedskou hvězdu do ruky.
"Navleč si jí na krk, ať ti chrání tu tvoji hloupou hlavu." A s tím se zvednul a odešel. Němě jsem se dívala, jak odchází ze středu jeviště jako vítěz. Dokonale mě odzbrojil a to jsem ani neznala jeho jméno, zatímco on mě zjevně znal. Z neznámého důvodu jsem poslechla a dala si přívěsek přes hlavu. Nad zbytkem čokolády jsem pak přemýšlela, přoč se mi zdál jiný oproti naší první schůzce.
Když jsem vyšla z kavárny, stále jsem netušila, co mám dělat. Jako by se to stalo mým posláním jen stát a dívat se. Když jsem se pak prodírala davem, znovu se ke mně přitočil on.
"Zase jsem na něco zapoměl. Aktivuje se, když na něj trochu poklepeš." Tahle jeho verze vypadala ještě hůř než ta v kavárně. Zdálo se mi, jako by plakal, ale nechtěla jsem se ho na to ptát. Neviděl rád, když jsem na něj jen zírala a nic nedělala. Začal být nevrlý.
"Prostě na to klepni, husičko." A zase zmizel. Jistě vím jen jedno. Pomalu mi začínal lést krkem.
K večeru začalo ubývat lidí a já si našla jeden velmi laciný hotýlek dále od centra. Stál mě sice polovinu mého skromného jmění, ale aspoň jsem mohla někam složit hlavu. A pokoj byl vcelku ucházející. S povděkem jsem ale přijala gelový desinfekční přípravek, který byl v boční kapse mé nové kabelky.
Ráno jsem vstala a zmateně jsem se rozhlížela po místnosti. Spala jsem jen v tričku a narychlo přemáchnutém spodním prádle. Nejhorší ale bylo, že uprostřed mého maličkého pokoje stál zase on. Nejenže mi vlezl do pokoje zatímco jsem spala, ale už jsem měla dost toho, jak se ke mně celý včerejší den choval.
"Možná jsem husička, ale mám aspoň toliko slušného vychování, abych ti nelezla do pokoje zatímco spíš. Jsem ztracená, vyděšená a hladová, takže nemám zájem o tvoje poučování." Stál tam neschopen slova a já byla hrdá, že jsem se odvážila ho takhle usadit hned v začátku. Pak jsem si teprve všimla několika změn. Zaprvé to byly oči. Zdáli se mi o něco méně zkušené a mnohem temnější. Zadruhé měl na sobě divné oblečení. Včera byl celkem vkusně oblečen, ale dnes měl na sobě koženou bundu a napodobeninu kožených kalhot. Vypadal jako voják z budoucnosti. Nebo přítomnosti.
"Emm. Dobrá. Přijímám tvůj názor. Ale nejsem tu kvůli tvým problémům. Mám své vlastní." Odněkud prostě vytasil zbraň. Byla malá, jakou jsem vídala v televizi u policistů. Strašně jsem se lekla. Najednou jsem byla v ohrožení svého už tak dost bídného života.
"Proč to děláš?" Vyskočila jsem z postele. Na stolku ležela má kabelka a na židly zbytek mého oděvu.
"Dlouhý příběh. Ve zkratce jsem tohle dostal rozkazem." Napřáhl ruku a já věděla, že musím udělat něco moc odvážného a něco naprosto odporujícího mé povaze. Skočila jsem. Odrazila jsem se a skočila jsem mu přímo do cesty. Vzala jsem ho sebou k zemi, protože nebyl na něco podobného připraven. Zvedla jsem se ze země, popadla jsem kabelku, hodila do ní boty a narvala do ní kalhoty a s bundou v druhé ruce jsem vyrazila ze dveří ven.
"Vrať se, chci tě jen zabít." Volal za mnou skoro s pobavením. Málem jsem se zabila na schodech, ale nechtěla jsem mu udělat takovou radost.
Venku na mě ostatní lidé pohlíželi s opovržením. Vyhýbali se mi, jako bych byla nakažlivá pouhým pohledem. Rychle jsem zaběhla do druhého vchodu. Musela jsem se obléknout. Co jsem věděla, nepronásledoval mě. Vlasy jsem si upravila do copu a ven už jsem vyšla jako vyrovnaná obchodnice nebo vyšší úřednice.
Vždycky jsem zahnula tam, kde bylo více lidí. Snažila jsem se ztratit v davu. Jako by mě to táhlo pořád na stejné místo ,jsem se za chvíli ocitla na hlavní a rázovala jsem směrem zpět ke stroji. Hodinky jsem naštěstí měla pořád u sebe. Stejně jako Satedskou hvězdu. Ta byla v bezpečí pod tričkem.
"Přesná jako hodinky." Stál tam, kde jsem seděla včera, když jsem ho poprvé potkala. Začala jsem být zoufalá. První den mi pomáhá a druhý den se mě snaží zabít.
"Proč tohle děláš?" Zamračil se, což jeho temným očím vůbec neprospělo. Stále se však ani nehnul.
"To ses pustila v repríze. Najdi si jinou otázku." Couvla jsem směrem ke stroji. Doufala jsem, že bych se v něm mohla schovat.
"Jak se jmenuješ?" Jeho výraz trochu roztál. Když se mi představoval, nenápadně jsem našla v hodinkách deaktivovací sekvenci k nynějšímu maskování Ely.
"Daniel Tennant. Kapitán v assasínském oddělení královského vojska." Musela jsem ho nějak udržovat v konverzaci. Jinak jsem neměla šanci.
"Miranda Adamsová." Odbyl mě mávnutím ruky. Rozhoupal se a přišel až ke mně. Konečně jsem mu pohlédla zpříma do očí. Byly tmavě zelené. Jako oči nějakého jedovatého hada. Vzal mě za levé zápěstí, abych se mu nemohla někam ztratit.
"Vím o tobě všechno, Mirando Adamsová. Narozená v roce 1994. Máš ráda kavárny, v roce 2018 ses setkala s doktorem Dentem. Doma jsi měla kočku jménem Samantha, rodiče ti zemřeli, když ti bylo deset a tvoje teta tě nikdy neměla moc ráda. Máš ráda zelenou a nikdy jsi neuměla jezdit na kole." Vítězoslavný úsměv mu zvlnil rty.
"Možná že víš tohle, ale neznáš mě, živou a myslící bytost a teď mě pusť, ty neandrtálský lovče lebek." Pro přesnější vykreslenost situace sem přepíšu část z jeho deníku.
Hned po tom, co mi tak vzdorovala, jsem se prostě musel usmát. Líbila se mi. V záznamech o ní stálo, že je to bojácná dívka. Nechápal jsem, proč ji musím zabít. Zrovna jí. Mohla měřit tak 170 centimetrů, takže jsem byl vyšší jen o půl hlavy. Její bronzové vlasy se matně lesky a její šedé oči byly plné vzdoru.
"Nemohu." Svou zbraní jsem jí nenápadně, tak aby to nezpozorovala, zamířil do oblasti žaludku. Ani jsem nemrkl, když jsem zmáčkl spoušť, ale poprvé za svou kariéru jsem litoval svého počínání.
Ustoupil jsem, jen co se zbraň modře zaleskla a vypustila svou smrtící energii. Ta tam byly kulky a náboje. Nejméně třicet let se do zbraní používaly jen plazmatické a energické náboje.
Normální reakce byla, že se modrá koule dostala do středu těla a ochromila veškeré svalstvo, včetně toho srdečního. Jenže tentokrát se to nestalo. Energie se zastavila na povrchu a přesunula se blíže k srdci, kde jí něco pohltilo.
"Střelil si mě." Vydechla udiveně. Nemohla však být tak překvapená jako já.
"Ano a ty jsi to přežila." Zase jsem jí chytil za zápěstí, kdyby jí znovu napadlo mi utéct.
Tohle jsem z něj vypáčila až o dost později. V té době jsem jen viděla jak se zablesklo a pak jsem pocítila mravenčení. Satedská hvězda mi zachránila život. On mi zachránil život tím, že mi ji včera dal a dneska mě střelil.
"Střelil si mě." Prohlédla jsem se, ale nic mi nebylo.
"Ano a ty jsi to přežila." Vypadal stejně zmateně, jako já. On nemohl být tím mužem ze včerejška. Usoudila jsem, že když já přicestovala do budoucnosti, mohlo i jeho včerejší já přicestovat z jiné doby a ten, co mě zase chytil za ruku je jeho verze, která mě vidí poprvé. Uklidňující bylo, že mě nechce zabít. V budoucnu.
"Pusť mě." Neměla jsem už na něj náladu. Jenže zároveň něco ve mně chtělo rozlousknout tuhle hádanku. Jak řekl Daniel včera, musím se dívat od začátku.
Stály jsme oba jen kousek od mého stroje, když u kraje parku zaparkovalo černé auto a vylezli z něj ti samí muži, kteří mě vyslýchali v kavárně.
"To se mi snad jenom zdá." Nemohla jsem tomu uvěřit. Doktor mě poslal pryč, aby mě před nimi ochránil. Než jsem ho potkala byla jsem obyčejná zakřiknutá dívka. Jenže pak se mi obrátil život na ruby a já se musela spasit útěkem. Zaznamenávala jsem na sobě určité změny. Strašně jsem se bála, ale se strachem přišla i odvaha.
"Zabít mě můžeš někdy jindy, ale tihle jdou po mě a já jim nechci udělat tu laskavost, aby mě mohli dostat." Váhavě mě pustil.
"Budu si to pamatovat." Zmáčkla jsem ikonku na hodinkách a vešla jsem do stroje, jen co se dveře objevily. Tennant vešel rychle za mnou. Z venku jsem zaslechla zvuky výstřelů a náraz kulek o plášť.
"Elo, okamžitě nás odsud odvez." Počítač se zapnul a začal provádět nějaké složité výpočty. Tennant stál v jednom koutě a rozhlížel se kolem dokola.
"Čekal jsem, že bude uvnitř větší." Počítač ho zjevně slyšel, protože okamžitě odpověděl. Zároveň však nepřestala vypočítávat koordináty.
"Tím mi chcete říct, že vám připomínám Tardis z obyčejného seriálu? Já jsem skutečná a omlouvám se, že mě můj konstruktér neudělal prostornější." Musela jsem se zasmát. Stála jsem u panelu a klikala jsem na to, co mi Ela poručila. Za pár okamžiků už jsem pocítila lehké vibrace. Jenže když už to vypadalo, že oba vyvázneme, celý stroj se zakymácel. Převrátil se na stranu a já spadla Tennantovi přímo do náručí. To mě však vůbec nezajímalo. Měla jsem starosti s tím, zda vůbec přežijeme.
Ela se stabilizovala a přistála. Na monitoru byl stále proud informací a já zjišťovala, že mu začínám rozumět. I když byl stále stejně rychlý, stíhala jsem většinu z něj. Byl to záznam o stabilitě posledního letu, jeho délce, přesném umístění lodi. Dále pak stav lodi a jejích obvodů. Bylo to jako sledovat monolog Ely. Tohle byla její duše ve světě jedniček a nul.
"Elo, máš porouchaný vnější plášť a tvé výpočty nejsou přesné." Fascinovaně jsem hleděla na panel.
"Máš pravdu Mirando, omlouvám se, ale střelba mě poškodila." Dál jsem zůstávala u panelu a snažila jsem se jí pomoci s některými výpočty. Najednou jsem měla v mozku věci, které bych se normálně nenaučila. Ale nějak jsem tušila, že je nemám napořád. Byla bych jí opravila, ale Tennant mě znovu střelil. Tentokrát do zad.
"Co si myslíš, že děláš?" Pobaveně si schoval zbraň zpět do pouzdra.
"Vypadala jsi jak zhypnotizovaná a navíc mě to začíná bavit." Musela jsem ho bouchnout, nešlo to jinak. Všechny vědomosti, které jsem měla, se najednou vypařili. Zase jsem to byla já. Nemohla jsem opravit Elu, takže jsem otevřela dveře a vyšla jsem ven. Teprve tam se mi na hodinkách objevil datum a čas. Byli jsme v roce 2005, 15. července. Nebyli jsme ve městě, ale na nějakém venkově a široko daleko nebyla živá duše.
"Tohle je bezvadný." Pocítila jsem nával bezmoci. Na hodinkách bylo napsáno, že jsme nejméně dvacet mil od pořádného města. Stroj byl poškozený, ale neměla jsem nejmenší chuť vzdávat se.
"Pojď ven, Tennante." Vystoupil na světlo a já měla pořád strach. Vypadal vážně jako vrah a jediné na co jsem pořád myslela byl počet jeho obětí. Satedská hvězda mě chránila před jeho střelou, ale kdyby jen trochu chtěl, mohl mě zlomit jako suchou větev.
"Určitě máš nějaký přístroj na přenášení." Přikývl a odhalil předloktí. Několika pásky k němu měl připevněn kožený obal. Když ho odklopil, na jeho vnitřku byl počítač a na jeho předloktí hotový malý notebook.
"Jenže nás nikam nepřenese. Je nastavený jen na mé tělesné parametry." Tuhle možnost jsem tedy mohla rovnou škrtnout.
"Tak se přesuň zpátky." Odsekla jsem naštvaně. Bylo mi divně. Pocit, že nepatřím do tohoto času byl silnější než dřív. Nečekala jsem na jeho odpověď a vydala jsem se přes nepoužívané cesty směrem, kde počítač ukazoval město. Hned byl zase za mnou.
"Nikam nepůjdu. Nemůžu se vrátit, pokud tě nezabiju." Tím mi opravdu hodně pomohl. Rázovala jsem ještě rychleji, ale nedal mi pokoj.
"Čím to je, že na tebe moje zbraň neúčinkuje?" Už když mě poprvé střelil jsem se zapřísahala, že mu neřeknu pravdu. Mohl by mi ji vzít a pak mě v klidu zastřelit.
"To já nevím, ale nejsem obyčejná." Asi deset minut jsme pak šli vedle sebe v tichém souznění. Byl to lék na moji nevolnost.
Zrovna jsme procházeli menším lesíkem. Už jsem málem zapoměla, že mě chtěl zabít, dokud si z nudy nevytasil tu svou zbraň a nezačal jí leštit. Byla nějak jiná. Primitivnější.
"Co se ti stalo se zbraní?" Nechápavě se na mě podíval.
"Co by se s ní mělo stát? Je pořád stejná." Zavrtěla jsem hlavou. Na důkaz svých slov mě znovu střelil. Zašimralo to jako už dvakrát předtím.
"Jsi jako malej." Zasmál se a schoval jí do pouzdra.
"Kolikrát za život se ti poštěstí potkat někoho, koho nemůžeš zastřelit." Musela jsem uznat, že kdybych měla zbraň, zastřelila bych ho hned.
"To je fakt." Uznala jsem. "Jsi daleko od domova. Daleko v čase. Necítíš se trochu divně?" Zase po mě vrhnul ten pohled, jako bych začala mluvit arabsky nebo rovnou jen štěkala jak pes.
"Jak to myslíš, jsem ve formě stejně tak tady, jako u sebe doma v roce 2094." Přešla jsem to bez komentáře. Sama jsem se snažila zjistit, proč cítím čas, který okolo mě plyne a dává mi jasně najevo, že já do něj nepatřím.
"Já jen, že cítím, jak jsem daleko od své vlastní doby. Teď už je to lepší, ale pokaždý co se někam přesunu, jen co vyjdu z Ely, je to jako dostat facku." Jeho pohled se změnil. A nejen kvůli tomu co jsem řekla. Už jsem to na něm pozorovala nějakou dobu. Jeho oči už nevypadaly tak vražedně a místo upjatosti jako by se pořád lehce usmíval. Užíval si to, že jsme ztracení a ještě k tomu společně. Nenáviděla jsem tu jeho nenucenost.
"To už jsem slyšel. Naši vědci to popisují jako určitý druh anomálie v genech. Jsi výjímečná a cestování v čase je ti předurčeno." Nevěřila jsem mu, jen jsem to vzala v potaz.
Asi za hodinu jsme si dali malou přestávku. Všechno jssem si pečlivě zaznamenala do deníku. Dala jsem na radu staršího Tennanta. Věřila jsem mu protože mi zachránil život. Už třikrát. A teď měl z toho akorát zábavu.
"Nemáš něco k snědku?" Seděl na kraji cesty a zdál se skutečně vyhladovělý. Bylo mi ho v tu chvíli líto. Proto jsem hmátla do kabelkových zásob.
"Vskutku by se tu něco našlo." Hodila jsem mu celozrnou tyčinku s ovocem. Byla skvělým zdrojem energie.
"Si děláš srandu? Nejsem přeci králík."Zhnuseně si jí prohlížel ze všech stran. Sama jsem si jednu rozdělala a nehodlala jsem se s ním hádat. Byla jeho chyba, že se mě snažil zabít. Ještě pak nějakou dobu reptal, ale nakonec jí snědl a obal pohodil vedle cesty.
Zase jsme vyrazili na cestu. Už jsem byla unavená. Nikdy jsem tolik nechodila a navíc už se začalo stmívat. Proč se ten stroj nemohl porouchat na ráno. Musela nás tu vysadit na večer. Nicméně jsme šli ještě další půl hodinu, než jsem si vyčerpaně sedla pod strom. Šli jsme zrovna takovým krajem, který vypadal, že byl dříve využíván farmáři, ale teď byl už pár desítek let opuštěný.
Přestože byl červenec, začínalo se dělat trochu chladno. Schoulila jsem se do klubíčka a dívala jsem se na oblohu. Někde teď sedím a připravuji si určitě koupel nebo večeři. Ani mě nenapadlo, že bych šla za sebou. V tomhle roce moji rodiče ještě žili. Příští rok zemřou a já skončím u tety. Jasně si však pamatuji, že jsem byla velmi hyperaktivní dívka. Jen jsem byla zamlklá v kolektivu.
"Tak co máš v plánu?" Najednou si ke mně lehl, objal mě paží a přitiskl mě k sobě. Byla jsem tak v šoku, že jsem se ani nevzmohla na odpor. A po pravdě řečeno se mi ani nechtělo. Jeho mohutné tělo generovalo dost tepla pro nás oba.
"Co tím myslíš, co mám v plánu?" Pohodlně se natáhnul a zhluboka si povzdechl. Vypadal normálně. Když jsem ho viděla poprvé, v životě by mě nenapadlo, že je to profesionální vrah.
"No ty jsi tady šéf a já jsem ten, co tě chce zabít, pamatuješ?" Opravdu mě tím uklidnil. Svíral mě tak, že bych mu neutekla, ani kdybych vážně chtěla.
"To neznamená, že já tu velím. Ty jsi tu na misi, je to tvoje práce, zatímco já jsem se ztratila, pak jsem byla napadena a teď tu mrznu." Přitiskl si mě ještě blíž, ale v tom gestu nebylo nic jiného než ohleduplnost. Spokojeně jsem mu položila hlavu na paži a dovolila jsem si zavřít oči. Jestli mě má zabít, je jedno jestli mě zabije teď nebo až usnu.
"V podstatě ano, znamená. Ty jsi ta, co si utváří budoucnost a navíc jsi tu asi i ta chytřejší." Usmála jsem se a v tom jsem dostala asi ten nejlepší nápad z celého dne. Tím jak Tennant řekl budoucnost mi vnukl přímo geniální nápad.
"Řekla bych, že máš asi pravdu. Poloviční. Protože ty jsi taky génius." Nadzvedla jsem se na lokti, abych se na něj v tom pološeru mohla lépe podívat.
"Máte v budoucnosti ještě filmy?"
"No aby ne, je z toho megalomanské odvětví. Filmů je že už nejde je za jeden život shlédnout všechny. V poslední době hodně letí celodenní 5D filmy." Tento fakt jsem si schovala na později. I když zněl velmi zajímavě.
"A viděl jsi film Návrat do budoucnosti?" Nechápavě zdvihl obočí. Zřejmě mu ten název říkal jen naší nynější situaci, jinak nic víc.
"Jasná páka. Nemám nic jiného na práci než sedět u bedny a promrhávat svůj život sto let starejma filmama." Ani si nemohl uvědomit, jak moc mě tím ranil. Nemohl za to. Myslí si, bůh ví co o mě všechno není, ale nemůže znát moje nitro.
"Vysvětlím ti to zítra. Dobrou noc." Váhavě jsem se k němu schoulila a za pár chvilek jsem odletěla v náruči Morfeově. To co se stalo pak mám opět opsané z Danielova deníku. Není to v žádném z mých deníků a nikdy ani nebude, jinak by to znamenalo naší smrt. Daniel mi to řekl jen jednou a je dobře, že mi nic z toho tehdy neprozradil. Určitě bych si to tehdy bývala byla zapsala.
Potom, co jsem jí něčím nechtěně urazil mi popřála dobrou noc a usnula mi v náručí. Mohl jsem tu noc splnit svůj úkol. Zabít jí by nebylo nic těžkého, i když byla imuní vůči mé střelné zbrani. Jak mi tam tak ležela a klidně oddychovala, prostě jsem nemohl. Ve výcviku nás zbavili všech emocí. Nikdy jsem nevedl normální život, ale pak jsem dostal ji. Nikdy jsem jí neviděl, ale sjela mě na dvě doby a postavila se mi. To nikdy žádná žena nedokázala. Nějak jsem jí obdivoval.
Byl jsem vzhůru ještě dlouho do noci. Prohlížel jsem si její tvář a pořád si opakoval její slova. "Zabít mě můžeš někdy jindy." Jenže pak jsem zahlédl světla aut. Byli nejmíň tři. Věděl jsem, že to není pomoc. Jako voják jsem na tohle měl vycvičený instinkt. Okamžitě jsem zapnul Jumpera. Pomocí něho se dalo přemyšťovat v čase i prostoru. Byla to vylepšená a zmenšená technologie Ely. Její vrak se najde za padesát let na jednom vrakovišti a bude na ní prováděn intenzivní výzkum.
Teď jsem zadal souřadnice jednoho stanoviště v nedaleké budoucnosti. Bylo to bezpečné místo, kam jsem se mohl schovat v případě nouze. V historii jich je pár schováno. Jsou to neutrální místa v čase. Něco jako bublina. Smí do ní pouze vlastník nějaké časové technologie s oprávněným vstupem.
Jamile jsem zmáčkul spouštěč, ležel jsem i s Mirandou na slamníku v prostorné, ale tmavé místnosti. Okna byla otevřená, takže jsem mohl vyhlédnout ven. Pode mnou bylo nějaké dost frekventované letiště. Nebál jsem se, že by nás tu někdo snad našel. Lehnul jsem si zpátky k ní a nastavil jsem si buzení za čtyři hodiny.
Když mě zašimralo předloktí, trhnutím jsem se probudil. Chvíli mi trvalo, než jsem nastavil koordináty tak, abychom se oběvili přesně tam, odkud jsme zmizeli ale v posunutém čase. Jen co jsem nás dostal zpět, začala sebou Miranda vrtět. Zapoměl jsem na tu její schopnost vycítit skoky časem. Dělal jsem tedy, že spím. Měl jsem štěstí, já hlupák, že na bezpečném stanovišti je bezčasí, takže se mi neprobudila už tam.
Když jsem se tedy tehdy probudila, viděla jsem ho ležet vedle sebe a tiše pochrupovat. Zase mi bylo divně, ale nebylo to tak zlé jako při předešlé cestě. Raději jsem se zaposlouchala do zpěvu ptáků ve stromech.
Oba dva jsme si dali další cerální tyčinku a vyrazili jsme. Tennant zatvrzele trval na tom, že si musí najít nějaký potůček a napít se, jinak by se z něj podle jeho zoufalích slov brzy stala vyschlá větev. Naštěstí mu to netrvalo dlouho a musím uznat, že jsem se také s chutí napila.
"Proč si byla včera večer tak podrážděná?" Zeptal se naprosto spontálně, bez jakéhokoliv pobízení. Usmála jsem se. Znělo to, jako by jsme byli manželé. Bůh chraň aby se to tak někdy stalo.
"Jak jsi říkal o tom mrhání života. Když jsem vyrůstala, prakticky jsem neměla přátele. Seděla jsem buď u televize nebo nad knížkami. Ve škole jsem byla ta divná šprtka a teprve až když jsem se trochu dala do formy a začala se bavit o módě se se mnou začali přátelit. Stane se to tak za tři čtyři roky." Šla jsem se svěšenou hlavou dál, jako by ani neexistoval.
"Mě se líbíš i bez toho, aniž by ses se mnou musela bavit o módě. Překvap mě. Na co jsi včera přišla?" Pohledem jsem mu poděkovala a trochu jsem se otřásl ze starých vzpomínek.
Miranda ve vlaku odložila deník. Už četla půl hodiny a trochu jí bolely oči. Napila se a otevřela si na chvíli okno. Nemohla uvěřit ničemu z toho, co tam bylo napsáno. Ano, bylo to její rukou. Ano, byly to přesně její myšlenky, ale celé to bylo tak neskutečné. Jak by se něco takového mohlo stát.
Kolem kupé prošel nějaký člověk. Pak se zase vrátil, jako by hledal ty správné dveře. Zaklepal a aniž by čekal na odpověď, vešel dovnitř.
"Dobrý den, tady vám nesu dopis." Vložil jí starodávně vypadající dopis do ruky a zase odešel. Miranda ho bez čekání otevřela a začala číst krátký vzkaz.
"Vím, že se ti ničemu z toho nechce věřit Mir, ale kdo by to jinak napsal? Zažil jsem s tebou hodně dobrodružství. Bláznivé a nezapomenutelné chvíle.Vím že sis před půl hodinkou poslala deník. Nechtěl jsem zůstat mimo, takže tomu všemu věř. Moje osobní doporučení. Už se těším, až tě znovu potkám. Daniel." Ještě ho ani nepotkala a z toho co se dočetla se bála jejich setkání, ale těšila se na něj. Dopis opatrně zavřela a schovala si ho do tašky přes rameno. Pak se s obnoveným nadšením pustila znovu do čtení.
"V tom filmu Návrat do budoucnosti vynalezl doktor Emmett Brown stroj času. Umístil ho do Deloreanu. Když se pak Marty ocitl v minulosti a nevěděl jak znovu nastartovat, šel za doktorek v tom čase. Když je člověk chytrý, je chytrý i o pár let dřív. Tak jsem si řekla, proč to nevzít jako plán. Stejně nemáme nic jiného." Zatímco jsem mu líčila své myšlenky jsme pomalu došly na vrcholek kopce.
"Brilantní úvaha slečno inteligentní, ale já mám taky co říct." Zastavila jsem se a čekala jsem co z něj nakonec vypadne. Natočil mě čelem dolů z kopce a já uviděla farmu a u vjezdu zaparkovaný starý Dodge.
"Půjčíme si ho." Radostně si zamnul ruce a vykročil vpřed. Chtít ho zastavit, bylo jako pokusit se zastavit rozjetý tank.
"Nemůžeš ho jít ukrást. Co když ho ti lidé potřebují. Tady na samotě je to jejich jediná doprava." Podíval se na mě jako by mě viděl poprvé. Určitě si myslel, bůh-ví-jaká nejsem ochráňkyně lidských práv.
"Neříkal jsem, že tě svězu." Chvíli jsem uvažovala, jestli to myslí vážně nebo jenom v žertu. Rozhodla jsem se radši ho nepokoušet a šla jsem dál za ním mlčky.
Dokázal se pohybovat velmi tiše. I když pominu jeho hřmoutnou postavu, na cestě dupal jako stádo hrochů na výpravě do supermarketu. Teď jsem na něj čekala v příkopě na druhém konci cesty a sledovala, jak se hbitě schovává za každou překážku. Nikdo ho neviděl. Otevřel dveře u auta. Tady zjevně nikdo nepočítá se zloději. Ozhodl se, že nebude startovat. Prostě jen auto odbrzdil a odtlačil ho na cestu. Vytočil se s ním a zastavil jen aby mě nabral. Sedla jsem si vedle spolujezdce. I se mnou tlačil auto dál, jako by to byl nějaký Fiat Panda. Teprve až když jsme byly dost daleko od farmy skočil dovnitř a nastartoval. Motor se bez problémů rozběhl a odvezl nás pryč.
Zkoušela jsem z hodinek vymáčknout, kde bydlí doktor. Bohužel však neměly přístup k internetu. Byl to vlastně obraz Ely a ta teď byla dost zmatená.
"Budeme muset zajet do města a zkusit ho najít na univerzitě." Tennant řídil stylem, jako by seděl u baru a v ruce držel drink. Téměř nedával pozor na cestu.
"To bude hračka. Doktorů nemůže být zas tolik." Zasmála se jeho naivitě, ale musela uznat, že nemůže být zas tak těžké najít doktora Denta.
"Vždycky máš tolik optimismu?" Pohodlně jsem se usadila. Tímhle tempem budeme ve městě do půl hodiny. Možná i dřív.
"Vždycky. Až doposud se mi povedlo všechno, na co jsem sáhnul. Až na tebe."
"Neklesej na mysli. Zabít mě můžeš někdy jindy. Vzpomínáš. Pak budeš mít splněný úkol a budeš se moci vrátit domů ke své rodině." Myslela jsem to v žertu, ale velmi zvážněl a začal se opravdu věnovat řízení. Zřejmě jsem ťala do živého.
"Promiň. Nemyslela jsem to tak." Zavrtěl hlavou, ale nic k tomu neřekl. Až do města už mi nic neřekl.