close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Pomoc se hodí

8. srpna 2014 v 19:00 | Melody Bane |  Ztraceni v čase
Bylo to to samé město, kde jsme byli včera za 18 let. Co jsem věděla, byl doktor vždycky jen na jedné univerzitě. Proto jsem navedla Tennanta nejdříve tam. Byla jsem tak natěšená, že mě pobouřilo, když zastavil u jedné restaurace.
"Nevím jak ty, ale já mám hlad." Prostě zaparkoval a vylezl ven z auta. Rychle jsem vystoupila a šla jsem za ním. Restaurace byla na konci ulice.
"Zvu tě." Ukázal mi vnitřek peněženky. Byla úplně prázdná, ale když jí zavřel a znovu otevřel, bylo v ní několik papírových peněz.
"Jak jsi to udělal?" Fascinovaně jsem mu nahlížela do dlaní. Musela jsem ho velmi pobavit.
"Nanotechnologie. Ty peníze jsou vyrobené vzhledem k době, ve které jsme a jsou originální." Musím uznat, že s tímhle zabodoval. Vzhlédla jsem a ve víloze byla přesně ta bunda, kterou jsem na něm viděla poprvé. Mnohem hezčí než tahle uniforma smrti. Zatáhla jsem ho dovnitř a doslova jsem ho uprosila, aby si jí vyzkoušel.

Ven už vyšel jako ten muž, kterého jsem znala a který se mi zamlouval. Jeho starou bundu jsem vyhodila do prvního koše, který jsem uviděla. Neměl mi to za zlé. Všechno si přendal do nových kapes.
Restaurace byla prostě, ale vkusně zařízena. Posadily jsme se ke stolu a já si obědnala kuřecí plátek s brambory a zeleninový salát. Tennant si dal steak a pivo.
"Musím říct, že jsi geniální. Můž žaludek ti blahořečí." Dál jsem žvýkala svou porci a za nic bych od ní neodešla.
"Děkuji za poklonu." Nadále jsme si povídali o běžných věcech. Vyprávěla jsem mu o své kočce Sam. On zase o svém výcviku. Jak tak vyprávěl, nevšimla jsem si, že by mluvil o své rodině. Jen o svých spolubojovnících. Nikdy bych neřekla, že to udělám, ale zpříma jsem se zeptala, jestli ještě někoho má.
"Abych ti pravdu řek, nechce se mi o tom s tebou mluvit. Oby ale počítáme s tím, že tě zabiju později." Pořádně se napil piva.
"Nemám rodinu. Biologičtí rodiče mě dali k adopci, jen co jsem se narodil a pak mě vybrali ke zkušebnímu výcviku mládeže pro státní bezpečnost. Nikdy jsem neměl normální rodinu." Věnovala jsem se jen svému jídlu. Bylo mi ho líto. Nikdy nezažít lásku rodiny musí být pro malé dítě opravdu špatné.
"Nemusíš si z toho dělat hlavu. V naší době je to normální. Zvláštní spíš je, když dítě vyrůstá s rodiči. Ještě zvláštnější je, když se dítě narodí přírodní cestou." Byla to neobvyklá konverzace. Dozvědět se něco o budoucnosti mě tehdy trochu děsilo.
"Není to fér. Ty mi můžeš říct tolik zajímavých věcí, zatímco já ti mohu nabídnout jen historická fakta." Ani nevím, proč jsem to tehdy řekla.
"Ani netušíš, jak je historie skvělá." Mrknul na mě a dojedl svou porci. Pak počkal, až já dojím tu svou a pak jsme se pomalu vrátili k autu.
"To ať mě omejou." Tam, kde jsme zaparkovaly naše půjčené auto, bylo najednou volno.
"Lidi jsou hrozní. Jen tak nám ukradnou auto." Abych mu dala najevo svůj nesouhlas, založila jsem ruce na prsou. Stejně to nepochopil a byl naštvaný i když jsme vyrazili opět po svých.

Naštěstí to k univerzitě nebylo daleko. Cestu jsem si zkracovala poznáváním rozdílů mezi mou dobou a touto. Některé budovy ještě nestály a jiné vypadaly nějak jinak. Například měli jinou omítku, nebo nebyli úplně dostavěné.
"Pro tebe jsou to drobné změny. Já se tu procházím v úplně jiném světě." Lekla jsem se. Vypadalo to, jako by mi četl myšlenky. Ve skutečnosti jsem jen vypadala jako dítě v dysneylandu.
"Já tě pořád běru jen jako někoho, kdo mi skřížil cestu. To že jsi z daleké budoucnosti mi nějak odpadává." Došli jsme k univerzitě. Ta se nijak nezměnila. Pořád stejně obyčejná budova s mnoha vchody a nastavovanými patry. Vešli jsem do haly, kde seděl za pultíkem postarší muž. Poznala jsem v něm toho samého hlídače, který byl v mé době. Žasla jsem, že vůbec nezestárl.
"Dobrý den." Vsuktku se vůbec nezměnil. Tentýž nezáživný přístup k lidem.
"Dobrý. Přišly jsme za doktorem Davidem Dentem. Jsem Melody Dentová a tohle je Leopold Dent. Je to náš synovec." Oba dva si nás prohlédl a já věděla, že bude zle. Neměla jsem žádný průkaz na tu naší malou lest. Když o nějaký průkaz požádal, už jsem chtěla se vším vyjít na světlo, ale Tennant mi důrazně položil ruku kolem pasu a vytáhl svůj průkaz v tlustém koženém pouzdře.
"V pořádku, a vy paní?" Tennant si průkaz jakoby strčil do zadní kapsy, ale přitom mi ho vstrčil do ruky. Úporně jsem se modlila aby na něm bylo jméno Melody Dentová s nějakými uvěřitelnými datumy.
"V pořádku. Tady máte vysačky a paka doktora najdete ve druhém patře. Na stěnách budou už ukazatele." Od pultu jsem odcházela v Tennantově náručí s částečnou zástavou srdce.
"Ještě nikdy jsem takhle nelhala. Jak to, že máš naše průkazy na jména, který jsem si zrovna vymyslela?" Znovu mi podal svůj průkaz. Pouzdro bylo na jedné straně trochu tlustší, i když tam zřetelně nebyly žádné další karty. Když jsem se sama podívala, nic tam nebylo.
"Pomocí nanotechnologie, která je spoutána s neurálním rozhraním člověka se na kartě oběvý to, co potřebuješ. Něco jako psychopapír. Naši vědci jsou do seriálů úplní blázni, ale musím uznat, že je to šikovná věcička." I já jsem byla nucena uznat, že by se mi jedna taková hračka líbila. Jenže pak mi došlo, že bych jí stejně nepoužívala. Na to jsem byla moc slušná. Tedy, v té době.
"Už vím, proč jsi čekal, že bude Ela uvnitř větší než z venku." Pak jsem si uvědomila, že mě stále objímá kolem pasu a decentně jsem se mu vyvlékla.

Jeho laboratoř, nebo jak tomu říkali, jsme našli docela snadno. Všude byli cedule s jeho jmény a k nim vždy něco fixou dopsané. Třeba v prvním patře bylo Doktor David Dent, autoopravna bez záruky opravení. V dalším patře bylo Doktor škrtnuto a dopsáno Sám věděcký experiment osobně.
"Asi tu není zrovna moc oblíbený." Zauvažovala jsem nahlas, když jsme míjeli tabuli s nápisem Dr. Dent, otočte se a utečte ode mě.
"Tak ty jsis všimla?" Uchechtl se, jako bych měla o kolečko navíc. Vrazila jsem mu loket mezi žebra a otevřela jsem si dveře.
Bylo to, jako by do místnosti někdo hodil granát. Nešlo zde najít žádný logický systém skladování věcí. Byl to prostě chaos. Další místnost už byla uklizenější. Byli tu dlouhé stoly a další, mě neznámé přístroje. Celkem jsem si připadala divně, a to jsem myslela, že už divnost dosáhla dnešního dne crescnda.
"Mami." Vyřkl to při pohledu na mě tak spontálně, že mi tím vzal vítr z plachet. Co jsem spočítala, bylo doktorovy třicet let. Vypadal o hodně mladší, ale postavu měl pořád stejně urostlou jako v roce 2018.
"Taky vás rádi poznáváme." Tennant se nemusel z ničeho vzpamatovávat. Tím, že přerušil trapné ticho, jako by se něco vypařilo a já tomu byla velmi ráda.
"Promiňte mi to. Před chvílí jsem si volal s matkou a teď jsem si asi povídal pro sebe." Přistoupil k nám a potřásl si s námi rukou. Velmi zdvořilé gesto.
"Čím vám mohu být nápomocen?" Postrčil mě směrem ke stoličce, na kterou jsem se velmi ráda usadila. Tennanta nechal stát, ale on si s tím poradil. Posadil se na kraj jednoho ze stolů.
"Víte doktore, ani nevím, jak začít." Podívala jsem se na Tennanta, mého nedobrovolného společníka. Pochopil mou prosbu o pomoc velmi svérázným způsobem.
"Jsem Daniel Tennant. Jsem z roku 2094 a přišel jsem zabít Mirandu Adamsovou do roku 2023 a teď jsme tady. Jenže se nám porouchal stroj času, který jste vy sestrojil." Bála jsem se, aby doktora netrefila mrtvice, ale zdál se být klidný.Dokonce podivně vyrovnaný.
"Jak můžu vědět, že vás nenajali studenti, aby jste si ze mě utahovaly." Tak už vím, odkud vítr fouká. Tennant vytáhl svou zbraň a já hned věděla, jak chce demonstrovat naši odlišnost. Nejprve střelil koš. Jeho obsah vzplál ihned po zásahu. Nutno dodat, že odskočil tak o tři metry vedle. Pak zbrań namířil na mě a i když doktor protestoval, vystřelil. Nemělo cenu, abych cokoliv udělala. Jen jsem seděla a čekala, až ustoupí mravenčení.
"Neuvěřitelné." Teď už doktor reagoval.
"Vítej v mém světě, doktore Browne." Schoval si zbraň do pouzdra a dál dělal, jako by se nechumelilo. Měla jsem chuť po něm něco hodit, ale neměla jsem nic po ruce. Doktor Dent se posadil na druhou stoličku.
"I přes to, že máte takovou technologii, jak mohu vědět, že mi nelžete." Poprosila jsem Tennanta, aby mi podal svůj průkaz. Neochotně jej pustil z rukou a já ho následně ukázala doktorovy. Prohlížel si jej za všech stran a prohlížel si ho i pod lupou. Já jsem si zatím obešla jeho nákresy. Jeho písmo bylo takové zvláštní. Ani typycky mužské, ale ani moc zženštělé.
"Tohle je opravdu pěkná věcička." Vrátil průkaz do rukou jeho majitele. Stále se však nezdál nijak nakloněn naší teorii. Řekla jsem mu o něm všechno, na co jsem si zrovna vzpoměla, ale ani to nemělo valný účinek. Doufala jsem, že to bude jednodužší.
Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem ho rozumně přesvědčit, že jsme z jiné doby. Ani jsem si nevšimla, že se Tennant zvedl a něco začal hledat.
"Doktore, vy mi musíte věřit. Potřebujeme vaši pomoc."
"I kdybych vám uvěřil, ještě jsem ten stroj nepostavil, nevím, jak ho opravit." Začínala jsem si zoufat, když v tom něco s rachotem dopadlo před nás na stůl. Nadskočila jsem, protože jsem se lekla, že to jsou zase ti, co po mě jdou. Jenže to byli jen klíče od vozu spolu s masivní klíčenkou.
"Věnujte nám pár hodin svého času a my vám ji ukážeme." Stál už u dveří, jako by neočekával žádné námitky.
"Co moje práce, moji studenti?" Neprošlo mu to. Na to byl Tennant příliš dobrý. Věděl, že když ho tu nikdo nemá rád, velmi ochotně jej na den uvolní.
"Doktore, čerství vzduch vám udělá dobře a já vám přísahám, že vás dovezu domů živého." Nevím proč, ale šel s námi. Přisuzovala jsem to Tennantovu talentu oblbovat lidi.
"Zabodoval jsi." Uznale přijal mou poklonu a podržel mi otevřené dveře. Nevím proč, ale nějak jsem se k tomuhle člověku upnula. Už jsem myslela, že by mě měli odvést na psychyatrii, ale něco silného mě k němu přitahovalo. Tedy kromě toho, že se mi líbil, i přes to, že se mě snažil permanentně zabít.

Na prostorné chodbě neběhali žádní studenti. Co jsem si pamatovala, vždy tu panoval čilí ruch. Pak se na konci chodby, kam jsme mířili i mi, ukázali zase ti muži v černých oblecích. Jeden z nich, kterého jsem už viděla, poručil ostatním, aby hlídaly chodbu a za námi se vydal jen on sám.
"Rychle doktore, kudy se dostaneme ven?" David ukázal za záda, kde byli červeně natřené dveře na únikové schodiště. Tennant jej vstrčil dovnitř a poručil mu, aby seběhl dolů. Sám šel hned za ním. Snažila jsem se o stejně elegantní úprk, jenže si mi zahákla za kliku kabelka. Místo elegantního odchodu jsem šla elegantně k zemi. Než jsem se postavila na nohy, už stál za mnou a chytil mě. Jednou rukou mě chytil kolem krku a druhou rukou vytasil zbraň. Byla to obyčejná zbraň, která střílela náboje. Nevím jak, ale poznala jsem to.
"Proč nás pronásledujete?" Byl to zoufalý pokus o komunikaci s účelem záchrany mého života. Tennant už si všiml, že nejsem hned za ním a teď jsem ho viděla v ohybu schodiště, jak běží za mnou nahoru.
"Okamžitě jí pusť." Dotyčný, o notný kus vyžší než-li já, akorát namířil zbraní na něj a vystřelil. Stihl se jen tak tak přikrčit. Poté se hlaveň obrátila na můj spánek. To už ale pálil ze své pozice Tennant. Ani se nesnažil zacílit neznámého. Prostě střelil mě. Většinu výstřelu vstřebala Satedská hvězda, ale část přešla i do jeho ruky. Zjevně to bylo dost bolestné, protože mě okamžitě pustil a bolestně skučel.
"Promiň Eriku, ale tu můžu zabít jen já." Popadl mě za zápěstí a společně jsme seběhli schody do přízemí. Tam na nás čekal doktor a ukázal nám, kde má zaparkovaný auto.
"Jak víš, jak se jmenuje?" Jen pokrčil rameny.
"Nevím, jen nerad však stojím proti bezejmenému nepříteli. Takže to bude Erik." Byla jsem celá roztřesená z toho, co se tam nahoře odehrálo, takže jsem to uznala pokynutím hlavy a následovala jsem ho ven. Poslal doktora do auta, aby nastartoval a my dva jsme vyšli ruku v ruce a něco jsme si ukazovali v mapě. Byl to jen letáček do školní jídelny, ale v našem podání to vypadalo i věrohodně. Žádný z Erikových mužů na nás nevyběhl. Jen když jsem nastupovala do auta jsem jim omylem nastavila tvář. Okamžitě naskákali do vozů. Tennant si sedl za volant a doktor si rychle přelezl na sedadlo spolujezdce. Já seděla na zadních sedadlech uprostřed, abych měla dobrý výhled.
"Vyvez nás odsud Daniely." Bylo to zřejmě poprvé, co jsem mu byla ochotna říci jménem. Usmál se na mě takovým podivným výrazem a vyjel ven z řady zaparkovaných vozů.

Sama bych nikdy neřekla, že se budu účastnit pouličních závodů. Hlavně když jsem byla já hlavní trofej. Daniel si počínal s autem velmi zručně. Bylo vidět, že měl letitou praxi.
"Máte ve vaší době ještě auta?" Daniel zrovna zabočoval do jedné ulice víceméně smykem.
"Jo, to máme. Převážně do nich střílíme, ale jako koníček je to taky dobrý." Jenže ať se snažil sebevíc, nedokázal je setřást. Jelo za námi víc jak pět černých mercedesů a bmw. Po pár blocích se přidala i místní policie.
"Ty šmejdi začali střílet." Daniel měl pravdu. Muži v autech začali odstřelovat policejní vozy. Některé skončili neškodně na chodníku s děravou nebo spálenou gumou. Byli ale i případy, kdy auta končili v něčích obchodech nebo jiných autech.
"Tumáš." Podal mi dozadu svou zbraň. Držela jsem jí asi jako kdyby to byla mrtvá ryba nebo nějaký přejetý živočich.
"Co s ní mám dělat?" Musela jsem málem křičet, protože teď začali střílet po nás. Vzadu prostřelili okno a když Daniel zabočoval, rostřelili i okno u řidiče.
"Co bys asi tak řekla, slečno příliš chytrá." Dál se věnoval svému řízení a já dostala asi nejtěžší úkol ve svém životě. Otevřela jsem si tedy klikou okno, vzala jsem zbraň do rukou jako jsem to viděla ve filmech a vystřelila jsem. Žádná sláva to nebyla. Schytalo to úplně nevinné auto. Pak jsem tedy kromě držení zapracovala i na míření. Zase šla střela vedle. Nicméně jsem se snažila dál, ale bez úspěchu. Když jsem se netrefila a ani jsem svou ostrostřelbou nezpomalila jejich stíhání, zase jsem okénko zavřela. Zbytečně. V příští vteřině ho roztříštila střela z předního vozu.
"Vracím. Neumím střílet." Daniel věnoval pár vteřin drahoceného času aby se na mě mohl podívat.
"Neříkej." Podala jsem zbraň doktorovy, abych už s ní nemusela mít nic společného. Pak, když jsem si všimla, že jezdíme okruh, mě něco napadlo.
"Dokázal by jsi jim na chvíli zmizet?" Neslyšel mě na poprvé, musela jsem tedy svou otázku zopakovat. Když kladně přikývl, pobídla jsem ho, aby jel rovnou k mostu přes řeku.
"Tam nabereme rychlost. Až jim ujedeš, zabočíš do jedné z uliček. Znám tam podzemní garáže. Zaparkujem auto tam a pěšky dojdem do metra. Mohlo by to vyjít. Ty garáže mají dvojí vchod." Poklepala jsem mu na rameno, abych mu dodala odvahu. Souhlasil s mím plánem. Okamžitě si to namířil k mostu. Policie byla neústupná, ale mám takový pocit, že jim značně klesl počet aut. Zatímco naši pronásledovatelé ještě zesílili. Teď už jich mohlo být tak deset. Snažili se nás i nadhánět a vlákávat nás do pastí, ale buď já nebo doktor jsme si toho všimly a navrhly jsme únikovou trasu.
"Blíží se most." Před námi narostl most a ani jsme se nenadáli a už jsme jeli nad řekou. V patách vražednou sebranku a pod sebou vodu. Celkem slušně načatý den. Aby toho všeho nebylo málo, začalo pršet.
"Petrichor." Najednou mě to při pohledu na tu vodu kolkolem napadlo. Jediný kdo mě slyšel byl doktor. Jen zavrtěl hlavou a dál se věnoval cestě před námi a zpětnému zrcátku. I když to za chvíli Daniel urazil, když předjížděl jiné auto.
Most jsme měli za sebou a já se musela ještě víc soustředit. V dešti mi všechno splívalo dohromady, ale nakonec jsem poznala tu správnou ulici díky čínské restauraci s neonovým drakem.
"Tady to je." Projel rychle ulicí a zajel do podzemního parkoviště. Pravda, rozbil přitom závoru, ale to bylo už vedlejší. Rychle našel jedno volné místo a všichni tři jsme vystoupili. Neměla jsem na sebe nic jiného, než v čem mě poslal doktor Elou do budoucnosti. Nicméně jsme okamžitě vyšly ven a zamířili jsme si to k metru. Cestou nás nikdo z nich snad neviděl a my zase nezahlédly ani jedno auto. Lístek v podzemce nám velkoryse zaplatil doktor, i když jsme mu zdemolovali auto. Pak už stačilo si jen najít místo k sezení v metru a nechat se vést do bezpečí.

"Díky, že jsi se pro mě vrátil." Seděla jsem vedle Daniela. Byla jsem mokrá od hlavy až k patě a třásla jsem se zimou. Vysvlékla jsem se do trička. Daniel mi přes ramena přehodil jeho bundu. Zevnitř byla naprosto suchá. Když tak vedle mě seděl jen v tričku, viděla jsem, že má řetízek okolo krku.
"Co to je?" Byla jsem upřímně a nevinně zvědavá. Když mi ukázal přívěsek, nedokázala jsem se ovládnout.
"Satedská hvězda." Vyklouzlo mi to. Podíval se na mě, jako bych mu lhala několik let.
"Když jsem se tě zaptal, jak to že jsi přežila, proč jsi se o tomhle nezmínila?" Sám sáhl pro tu mou Satedskou hvězdu. Byla to ta samá, jen mi ji ještě nedal. Nevěděla jsem, co na to říct. Bylo nasnadě, jakou mi položí otázku. Chvíli jsem nic neříkala a on stále čekal. Podívala jsem se na něj. Na člověka, co mi už podruhé zachránil život. Rozhodla jsem se jít s pravdou na světlo.
"Dal jsi mi jí ty."
"Nedal, vždyť jí mám pořád..." Odmlčel se, jako by mu došla absurdita vlastních slov. Zřejmě také zapoměl kde je a s kým to sedí.
"Kdy jsem ti jí dal?" Popsala jsem mu kde jsem se poprvé oběvila a jak se ke mně choval. Neřekla jsem mu však všechno, jen co mi řekl a jak se smál. O svých citech jsem pomlčela. Nevypadal zrovna nadšeně a nějakou chvíli vůbec nepromluvil. Zdálo se, jako by prováděl nějaký vnitřní spor. Bylo mi trapně a co chvíli jsem se chtěla zeptat, co mu je. Nakonec jsem to ale nevydržela.
"Pověz mi, proč jsi z toho takový přešlí. Můžu ti tu hvězdu zase vrátit." Slabě se usmál, ale odmítl moje gesto.
"Víš, u nás je Satedská hvězda opravdu vzácná. A je jen jeden člověk, kterému bych byl ochoten jí dát." Nic k tomu nedodal, ale tak nějak jsem tušila, co tím chtěl říct. Pak už jsme jen seděli a myslím že mohu říct, že jsme měli stejné myšlenky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama