Na kraji města jsme si opět vypůjčili jedno prostornější auto. Déšť ustal stejně náhle jako začal. Jako by po nás chtěl někdo zahladit stopy. Vraceli jsme se stejnou cestou jako předtím. Seděla jsem na zadním sedadle, zatímco Daniel řídil. Vzala jsem si deník a pečlivě jsem si do něj všechno zaznamenávala. Občas jsem pohlédla ven. Začínalo se tam dělat opravdu hezky. Když jsme nemuseli pospíchat, celkem jsem si to užívala. Měla jsem natažené nohy a nic mi nescházelo ke štěstí. Daniel byl vepředu a bavil se s doktorem.
"Promiň, že jsem ti zrušil auto. Však to byla jenom věc." Doktor pokrčil rameny a díval se ven z okénka. Věděla jsem, že mu to bylo líto. Natolik jsem ho znala dobře.
"Alespoň budu mít důvod koupit si lepší." Daniel to vzal jako směr konverzace a začal se s doktorem bavit o autech a všem kolem nich. Doktor to bral spíše ohledně motoru a technických věcí. Celkem si ale rozuměli. Cizinec z budoucnosti a starý přítel z minulosti. Stále mi však nic nechybělo ke štěstí.
"Doktore, oni teď po vás půjdou." Mluvil potichu. Skoro jsem je už neslyšela, protože jsem usínala a brzy jsem i usnula, ale Daniel mi to poté všechno vyprávěl. S odstupem času.
"Já jsem to tak nějak tušil." Chvíli ani jeden z nich nepromluvil.
"Normálně bych vám to neřekl, ale Mirandě na vás opravdu záleží a mě zas tak trochu záleží na ní. Proto vám řeknu, že až dokončíte stroj oni se vrátí a pak vás zabijou. Mirandu jste poslal do roku 2023 za mnou." Daniel zrovna najel na kámen, ale docela dobře to vybral a jel dál. Jen co si to mohl dovolit, podíval se na spolujezdce. Doktor byl trochu pobledlý, ale přijal tento fakt statečně.
"Děkuji za varování, ale co se má stát, stane se." Teď se zase doktor podíval zpříma na Daniela. Cítil už tehdy, že tento člověk je jiný. V doktorovy nalézal něco povědomého. Jako by ho už někdy viděl a teď si jen nemohl vzpomenout.
"Zabívám se časem a všem kolem něj. I podle vašich slov postavím stroj času a tak vám říkám předem. Jednou daný bod se prostě musí stát. Je jedno zda změníte, jaké tričko si vezmete, ale něčí smrt, byť by to byl někdo nevýznamný, se prostě musí odehrát." Dál seděli v tichém rozjímání. Zastavili až když jsme byli na místě. Daniel vypnul motor a přešel ke mně dozadu.
"Mirando." Já jsem spala, ale pohladil mě po tváři. Víc si nedovolil. Pak jen tak pro efekt mě štípnul do tváře, takže jsem byla okamžitě při smyslech.
"Už jsme tady." Víc mi neřekl a šel na místo, kde na posledy viděl Elu. Musela jsem jít za nimi, protože jen mé hodinky jí mohli přivolat zpět.
Několikrát jsem stiskla daný bod na hodinkách, ale neoběvila se. Už jsem myslela, že jen blouzním a doktor začal nabívat na dojmu, že jsme ho jen vodili za nos.
"Tak už se oběv." Vší silou jsem do hodinek udeřila palcem a Ela se s rachotem oběvila. Měla pořád ty díry po střelách. Doktor o kousek uskočil, ale pak se k ní fascinovaně vydal. Ela otevřela dveře.
"Vítám vás, doktore Dente." Pořád jí přes obrazovku běžely kódy. Ale cítila jsem, že je raněná.
"Dokážete přečíst ty čísla?" Daniel poukázal na obrazovku a doktor jí začal zkoumat. Vyjela mu i klávesnice, takže se mohl pustit hlouběji sám, nejenom přes hlasové rozhraní.
"Já ano. Tedy částečně." Oba dva se na mě otočili, jako bych jim něco chtěla ukrást. Jenže se ozvala Ela.
"To mohu vysvětlit. Můj zdrojový kód poznají všichni, kdo jsou z oboru. Ale ten, kdo se mnou cestuje poprvé je se mnou spojen navždy. Cítí změnu času, dokáže číst můj zdrojový kód a cítí mé rozpoložení, aby mohl vycítit a opravit mé chyby." Doktor se díval chvíli na mě a chvíli na monitor Ely. Byl z toho zmatený asi tak jako já. Teď už jsem věděla, proč se tak cítím, ale absolutně jsem nevěděla, co s tím vším mám dělat.
"Musíme tě opravit, pomůžeš nám?" Doktor šel na celou problematiku polopaticky. Jenže Ela nás zklamala.
"Nemohu, mé obvody jsou takové, aby po poškození pilot obdržel instrukce k opravení. Já je nemohu poslat podruhé." Teď jsem uhodila Daniela do paže. Příliš dobře věděl, za co to bylo. Vyšel ven ze stísněného prostoru a zamířil si to k autu. Myslela jsem, že odjede, ale jen si vzal něco z kufru a zase se vrátil. Vyšla jsem mu naproti.
"Když nám nepomůže ona, pomůžem si sami. Doktore, vy jí opravte uvnitř a my se postaráme o venek."
Doktor si vevnitř povídal s Elou. Byla naprogramovaná na živou konverzaci. I v roce 2018 si doktor rád s někým popovídá. I když je to stroj. Daniel zaparkoval auto blíž, otevřel mu dveře a pustil nahlas rádio, aby se nám líp pracovalo.
"Pustíme se do práce?" Dal si brýle na svařování za tričko a začal spojovat různé drátky k sobě. Ty pak opatrně sletovat. Auto bylo plné takového vybavení. Nechápala jsem, jak můžeme mít takové štěstí.
"S chutí do toho." Sama jsem si vzala na starost jednu díru. Zrovna hrály dost rytmické písničky, takže jsem si nemohla pomoc, ale trochu jsem se i zavlnila. Když jsem pak pozvedla zrak, uviděla jsem, jak tam Danile křepčí s letlampou v ruce jako pomatený. Nemohla jsem jinak. Začala jsem se smíchy lámat v pase, až mi vyhrkly slzy do očí. Daniel mě nenechal zahálet. Za chvíli už jsme tancovali oba dva jako malé děti.
"Chtěli jste opravovat ne?" Doktor stál opřený o bok Ely se založenýma rukama, jako dítě, co načapá rodiče při něčem, co ini předtím zakazovali jemu.
"Promiň nám to. Potřebovali jsme upustit páru." Daniel se zase vrátil na místo a pokračoval v práci, i když se mi zdálo, že jí bere vážně jen na půl.
Brzy jsem měla všechny dráty spojené a sletované. Další díra už mi trvala méně času, protože jsem zjistila, jak se na to musí. Když pak byli všechny spojené, zašel Daniel k autu. Nevěděla jsem o co se tam pokouší, ale nakonec přinesl pět plátů velkých jako ony díry po kulkách.
"Kde jsi je sehnal, v kufru nic takového nebylo." Když je pak obrátil, byl na nich ještě lak auta. On je prostě vyřízl ze střechy. Zakryla jsem si rukou ústa. Nevěděla jsem, zdali se mi chce smát nebo plakat. Hned co jsem se uklidnila jsem je pomohla Danielovy nasadit na díry a žárem je přitavit k Ele. Vypadala pak jako z nějakého blešího trhu, ale svůj účel to splnilo. Zašli jsme pak za doktorem. Ten se uvnitř pořád vrtal v počítači a měl i vyndaný jeden panel a nějakými drobnými nástroji se vrtal v kabelech. Občas to zajiskřilo, ale jinak nic.
"Vysvětlil bych vám, co to tu dělám, ale ani jeden z vás by mě nepochopil. Tak to zestručním, kalibruji Eliny obvody. Je to složité, ale za půl hodinky to bude hotové. Zatím si někde sedněte a nerušte mě." Radši jsme vycouvali ven. Sklidily jsme nářadí zpět do auta a sedli si na trávu tak deset metrů od stroje.
"Jak jsi byl spokojený se svou prací?" Plácla jsem první věc, která mě napadla. Chtěla jsem za každou cenu předejít onomu trapnému tichu. Už tak dost mě trápila ta epizoda se Satedskou hvězdou. Stále jsem jí měla na sobě. Nedovolil mi, abych mu jí vrátila.
"To je jako zeptat se kata, jestli chodí do práce s nadšením." Utrousil nevrle. Pak se na mě podíval a usmál se. Pohodlněji se usadil a sledoval oblohu.
"Pro nás je čest sloužit státu a naše cíle byli vždy takové,které ohrožovali jiné životy. Byli to budoucí diktátoři nebo vrazi. Jsem nejlépe vycvičený voják u armády. Náš oddíl byl nejobávanější mezi všemi. Ano. Byl jsem se svou prací hodně spokojen. Až do té doby, co jsem tě poznal. Měla jsi být první žena, kterou bych takto zabil." Jak se téma mé smrti probíralo stále a pořád dokola, nějak jsem si zvykla. Brala jsem to sportovněji než předtím a už jsem se tomu i dokázala zasmát.
"Spíš mi řekni něco o sobě. Správně si podotkla, že o tobě nevím zdaleka všechno." Ani jsem nevěděla, co by mohl chtít slyšet.
"Těžko říct co dodat. Než jsem tě potkala, nedokázala jsem se někomu postavit. Pak ses oběvil a dal mi tu hvězdu a já zase nic neřekla. Pak jsi se ale oběvoval stále a když jsi mě ty poznal poprvé, já už měla pocit, že tě znám a nebála jsem se prosadit si svůj názor."
"Nutno dodat, že velmi rázně." Jeho pochvala mě potěšila. Tak nějak mi záleželo na tom, co si o mě myslí.
"Když mi pak začalo jít o život, uvědomila jsem si, že svým mlčením jsem nikdy nic nezískala, takže se ve mně něco zlomilo a já si řekla, proč to nezkusit i jinak." Když jsem se tak rozhorlila, stále si mi díval do očí. Ty jeho teď na světle vypadali jak dva smaragdy. Už nebyli temné a bez náplně. Sršely životní energií. Náhle se ke mně pomalu přiblížil. Srdce mi udělalo dva splašené kotrmelce a ruměnec mi zalil tváře. Jeho ruka pohladila mou tvář. Chytila jsem jí a položila si do ní hlavu. Pak si mě přitáhl ještě blíž a zlehka, jakoby zkusmo mě políbil. Nikdy jsem nic takového necítila. Hlava byla v oblacích a kdybych se měla pohnout, nedokázala bych to. Tak živá a zároveň nemohoucí jsem nikdy nebyla. Děsila jsem se toho, jak mě může mít v moci i toho, že jsem se z ní nechtěla vymanit. Byla jsem jeho otrok a on můj pán.
"Melody." Zašeptal mé jméno, které jsem si dala, abychom se dostali k doktorovy. Vůbec mi to nevadilo. Stala bych se kýmkoli, jen abych ho tak přinutila k dalšímu polibku.
"Vy dva. Pojďte, už jsem to opravil." Trhla jsem sebou. Daniel se bez zjevných potíží zvednul a šel do stroje. Cítila jsem se trapně. Ne za ten polibek jako takový, ale za to, co jsem při tom cítila. Nemůžu už být taková hloupá husička. Šla jsem za nimi už s čistou hlavou.
"Zpravil jsem to, myslím, všechno." Doktor nám pyšně předváděl svou práci. Panel už byl zasunutý nazpět. Na obrazovce už neběžel zdrojový kód ale jen amplituda hlasu.
"Takže se můžu vrátit do svého roku." Možná jsem to řekla moc nadějně nebo v tom bylo něco jiného, ale sotva jsem to dořekla, věděla jsem, že to nepůjde.
"Je mi to líto, ale musíš jet tam, kam jsem tě původně poslal." Věděla jsem, že řekne něco podobného. Už jsem se s tím smířila.
"Já pojedu s tebou." Daniel nevypadal, že by si dělal srandu. Byl tak vážný, jako většinou býval, když chtěl.
"Zabít tě můžu jen já. To stále platí." Zapoměla jsem, že se nesmí vrátit, dokud já budu žít. Tak jsme vyšli s doktorem ven.
"Cestu zpět určitě najdeš." Nechtělo se mi s ním loučit. Už ho možná nikdy neuvidím.
"O to se neboj. Už se těším, až tě potkám." Objala jsem ho. Uronila jsem i slzu, ale nechtěla jsem být za slabý článek.
"Dobře se o sebe postarej, doktore." Podali si ruce jako staří přátelé. Doktor si pak nasedl do auta a vrátil se zpět po cestě.
"Byl to dobrý chlapík."Dívala jsem se za ním ještě dlouho. Nevím co se mu stane po tom, co mě poslal do budoucnosti, ale nic dobrého to být nemohlo.
Oba dva jsem si vlezli do stroje.
"Elo, nastav přistání v jiné části města a o půl dne později, než když jsme tam odtud odlétaly." Stroj začal pracovat a já cítila, jak se začínáme přesouvat. Daniel byl klidný, skoro jako by ho to nudilo.
"Když jsem cestoval já, netrval ten skok ani lusknutí prstu."
"Omlouvám se jemnosti, ale Ela je první svého druhu, nebýt jí, to tvoje louskátko by neexistovalo." Daniel pohladil stěnu za sebou, jako by stroj obdivoval.
"Vždy jsem měl slabost pro veterány." Tentokrát se už ozvala i Ela.
"Jak by se vám líbilo, kdybych vás vysadila někde v době ledové?" Musela jsem se smát. Nešlo to jinak, když jsem viděla, jak se Daniel na její odezvu tvářil. Pořád zapomíná, že Ela má vlastní inteligenci.
Stroj se přesunul v čase a prostoru. Když jsem pak otevřela dveře a oba jsme vyšli ven, byli jsme v nějaké zastrčené uličce. Zamaskovala jsem Elu. To byl tak celý můj plán.
"Myslel jsem, že jsi větší eso." Sotva se Ela přesunula o vteřinu mimo náš čas, objevyl se za ní nějaký muž. Byl asi tak vysoký jako Daniel, ale měl atletičtější postavu.
"Proč si sem táhl tu svou zadnici?" Přiblížili se k sobě. V jednu chvíli už jsem myslela, že mu Daniel jednu vrazí a společně utečeme. Opak byl pravdou. Přátelsky se poplácávali po zádech a potřásali si rukou.
"Dovol, abych tě osobně představil." Přivedl svého známého až ke mně. Na to, jak jsem se nebála Daniela jsem měla strach z jeho přítele. Neznala jsem ho a opět se tak ze mě stala ta zamlklá šprtka ze školy.
"Miranda Adamsová, Jack Thomas." Potřásla jsem si s ním rukou. Oba dva pak vyrazili kupředu. Nejistě jsem je následovala.
Město bylo ořád stejně klidné, jako když jsme ho opouštěly. Oba dva kráčeli tak na dva metry přede mnou.
"Jak to, že jsi jí nezabil, když jsi měl příležitost?" Daniel se po mě poohlédl. Naznačila jsem mu, že mi nevadí, když se o tom baví.
"Prostě jsem to nějak nedokázal. Co tady děláš ty?" Jack Thomas měl podobné oblečení, jako poprvé Daniel. Určitě měl i stejnou zbraň.
"Poslaly mě sem. Podle těch deníků jí pronásleduje nějaká banda v tmavých oblecích. Mám je najít a pak pokračovat podle svého uvážení." To už jsem se zapojila. Zas tolik jsem se nestyděla, abych se ho nezeptala, jak to myslel.
"Jaké deníky?" Jack Thomas se po mě podíval, jako by zapoměl, že tam vůbec jsem.
"Ty, které jsme u nás zkoumali." Obrátil se k Danielovy. "Ty jsi jí to neřekl, když už jsi jí nedokázal zabít?" Ani nečekal na odpověď.
"Určitě ho máš u sebe a všechno si do něj píšeš. U nás to čtou malé děti před spaním." Zase se dal do pohybu. Daniel neměl problém udržet s ním krok, na rozdíl od mne.
"A zjistil si něco, co by mi pomohlo se jich zbavit?" Zase se bavili jen mezi sebou.
"Celkem jo, ale rád bych se někam zašil. Díky tomu, že si všechno píše nikdy nevím, kdy se objeví. Zvláště, když je pořád naživu." Zrychlil a zapadl do menší restaurace. Zastavila jsem si Daniela.
"Co je vlastně zač? Je to tvůj dobrý přítel?" Daniel se rozhlédl, jako by nás někdo poslouchal. Udělala jsem to samé. Ani už nevím proč.
"Jack je ze stejné jednotky jako já. Znám ho už dlouho. Ale ty si na něj dávej pozor. Mě jsis získala. Jeho ne." Víc mi k tomu neřekl a odešel za svým takzvaným přítelem. Co mi zbývalo jiného, než jít za ním.
Restaurace nebyla moc vkusná. Zdálo se, že všechno zde bylo zakoupeno v konfekci. Daniel byl jen krok přede mnou. Zamířik ke stolu pro čtyři. Seděl u něj Jack Thomas a zády k nám seděla nějaká žena. Jaký to byl pro mě šok, když se na nás pak usmála. Ještě horší bylo, že když viděla Daniela, vstala a objala ho. Zároveň s tím ho políbila tak, jak jsem to vídala ve všech romantických filmech, které kdy natočili. Zároveň s tím jsem poznala novou emoci. Myslím, že se jí říká žárlivost. Byla tak bodavá, až jsem to nemohla vydržet.
"Nevadíme vám?" Moje budoucí já se odtrhlo od Daniela a znovu se posadila na lavici. Byla jako já, jen byla o pět let starší. Měla na sobě tak trochu klučičí věci. Jako by byla v odboji. Vlasy měla sepnuté tak, že jí nepřekážaly a v očích měla bojovný výraz.
"Omlouvám se, nemohla jsem si pomoci, jsi on." Daniel se posadil vedle Jacka. Pro mě zbylo jen místo vedle mě.
"Tak, myslím, že představovat vás nemusím." Jack Thomas zavolal servírku a obědnal nám nějaké pití a jídlo.
"Gisella by vám měla něco povyprávět." Podívala jsem se na své starší já. Určitě toho měla už dost za sebou.
"Naopak Jacku, měl bys jim říct o Erikovy a jeho lidech." Ani jeden z nás dvou nic neřekl. Dostaly jsme se do zvláštní situace, takže jsme jen poslouchaly.
"Dobrá. No, už jsem tu půl roku. S Mirandou jsem se potkal, když tu ještě byla tvá starší verze. I po vás šli Erikovy muži. Na chvíli jsem je sledoval. Snažil jsem se k nim přidat, ale poznali, že k nim nepatřím." Daniel pokyvoval hlavou. Zdálo se mi, že má k tomuto muži zvláštní pouto. Jen těžko jsem mohla tušit, co si oni dva prožili.
"My dva jsme se k nim pak nabourali. Miranda nám tehdy kryla záda. Zajali jsme jednoho ze slabších členů. Víš, jak umíme být přesvědčivý." Mrknul na mou starší verzi. I Daniel zjevně tušil, o co se tu jedná. Jen já jsem si tu připadala nadbytečná.
"Dostali jsme z něj potřebné informace." Teď si za něj vzala slovo Gisella. Zdálo se mi, že byl Jack Thomas radši, když převzala vyprávění.
"Jenže když jsme se vraceli, tak tě Erik zastřelil. Už jsou to čtyři měsíce." Zdálo se, že to prožívá celé znovu. Tohle jsem chápala. Ona ho zjevně milovala. Asi tak jako jsem si ho zamilovala já. To proto jsem tolik žárlila, když ho políbila. Ani se na mě nepodíval, když tohle vyprávěla. Zdálo se, že vede v duchu obdobný souboj, jako já.
"To, co jste z něj dostali nás dva však zaměstnalo natolik, že nebyl čas na řádné truchlení. Erik není z tohoto vesmíru. On a jeho muži jsou zmocněnci vlády z druhého paralelního vesmíru. Vznikla mezi nimi trhlina kvůli prvnímu cestování časem." Podívala se mi zpříma do očí. Snad poprvé za celou tu dobu.
"To mi způsobili naší první cestou trhlinu. Myslí si, že jí zacelí tak, že nás zabijí. Ještě se jim to ani jednou nepovedlo." Nastalo ticho, kdy každý myslel na ten samí problém z různých prespektiv. Byl to pro mě šok, když jsem zjistila, co všechno jsem si už vytrpěla. V budoucnu ztratím Daniela a bude to pro mě taková rána, že mu budu víc podobná, než bych si byla ochotná přiznat. Gisella teď měla v očích ten samí jas, jako Daniel, když poprvé přicestoval z budoucnosti.