"Co budeme dělat dál?" Už jsem dojedly a teď jsme se procházeli v nákupním centru. Přes ten šum nás nebylo slyšet. Daniel si hodně povídal s Jackem. Pořád jsem ho nějak nemusela, ale už jsem si na něj zvykla. Gisella k němu měla hodně blízko a Gisella jsem byla já. I když jsem s ní měla pocit, že jsem ještě malé dítě.
"Musíš skočit do příštího roku a všechno tohle ukončit." Gisella mi připadala, že je tak napůl šílená. Naprosto se hodila k Jackovi Thomasovy. Ten byl neustále ve střehu, asi tak jako Daniel.
"Je možné, že mě doktor poslal do tohodle roku, abych tě našla." Mluvila jsem spíše k Danielovi. On byl má jediná spojka s normálním světem. Mluvit sama k sobě bylo ještě horší než se bavit s profesionálním zabijákem z roku 2094.
"Těžko říct, jak by to věděl. I když je možné, že mu to jednou řekneme mi sami." I ostatní souhlasili s touto verzí. Pak jsme se nějak rozdělili. Já jsem šla s Giselle.
"Je mi líto, že tvůj Daniel umřel." Obě dvě jsme sice byli smutné, ale vůbec jsem nemohla tušit, co si zažila.
"Už tě políbil? Je mi líto, že jsem ho tak políbila, ale nemohla jsem si pomoci. Vidět ho umírat a pak ho zase potkat je něco tak úžasného, že jsem si nemohla pomoci." Rychle jsem jí to odpustila, i když jsem tomu sama nevěřila. Kousek jsme ušly beze slov.
"Musíš tohle všechno skončit. Jinak to začne všechno znovu." Obě jsme věděli, co tohle všechno znamená. Nechat se od nich zabít, aby se Erikovy muži vrátili a zacelili tak onu trhlinu. Jenže komu by se chtělo dobrovolně zemřít.
"Možná ještě najdeme řešení." Musela jsem doufat. Gisella se rozhlédla po ostatních a přiklonila se blíž ke mně. To co mi pak zašeptala do ucha, jsem jí vlastně nikdy neuvěřila. Až dokud se to nestalo o hodně později.
S Danielem a Jackem jsme se setkali asi o deset minut později. Všichni jsme se rozhodovali, co vlastně podnikneme. Ale nedošli jsme k jednotnému názoru.
"Máš zemřít příští rok. Podle naší historie to tak je. A proto jsme chtěli změnit minulost posunutím události do doby, kdy tě nikdo neznal, že kapitáne." Nevím, proč mu to pořád vyčítal, ale prostě už byl takový. Ráno jsem přesunula Elu do nákupní haly. Chtěli jsme, pokud se tedy rozhodneme, s Danielem odletět. Kam, o tom jsme se chtěli poradit.
"Otázka je, jestli je to tak správně." Byla jsem ráda, že se za mě Daniel postavil. I když už jsem sama byla přesvědčena, že by bylo možná lepší, kdybych se obětovala.
"To možná budeme muset nechat na později." Jack poukázal na muže , kteří se právě ukázali za rohem. Jen co nás spatřili, vydali se směrem k nám. Okamžitě vytáhli zbraně a začali po nás střílet. Lidé kolem křičeli. Já se přikrčila. Na mé straně zůstal Jack Thomas, který okamžitě opětoval palbu. I Daniel s Gisellou začali střílet. Zase jsem si připadala jako vyděděnec.
"Pokusíme se jim utéct. Vy dva se dostaňte do Ely a vypadněte odsud." Jack mě postrčil k Danielovy a kryl mě palbou. Okamžitě jsem vzala Daniela za ruku a táhla jsem ho pryč. Obchodní dům byl postaven do kruhu. Mohly jste tu celý den chodit jen dopředu v kruzích. Dostali jsme se tedy z palebného pole a snažili jsme se dostat ke schodům. Jack a Gisella běželi hned za námi. Jim ale nezáleželo tolik na tom, aby se k nám dostali včas.
"Skrč se." Přes nějakou zídku na nás začali střílet další dva muži. Daniel jednoho z nich dostal. Najednou jsme byli zase čtyři a společně jsme se plazili ke schodům. Ty ještě jezdili, takže jsme si na ně víceméně lehli a nechali jsme se svést dolů. Tak jsme utíkali k nejbližšímu krytu.
"Melody, pozor." Kupodivu to vykřikl Jack. Skočil přede mě a chytil kulku, která bylo pro mě. Na oplátku zastřelil jejího původního majitele. Podepřela jsem ho a vyrazili jsme za Danielem a Giselle.
"Jak víš moje fiktivní jméno?" Jack pořád střílel, ale měl dost času, aby mi odpověděl.
"Protože mi o tobě Daniel všechno vyprávěl. Holka, ten chlap tě miluje. Nemohl jsem dovolit, aby tě ostatní zabili. To by ode mě bylo pěkně hnusný." I když se snažil vypadat hrdinsky, strašně zbledl. Jeho rána na břiše krvácela jako o závod. Já zase změnila pohled na ně oba. Teď už mi záleželo na tom, aby oba dva přežili. I když bylo ode mě sobecké, že jsem se ho dříve chtěla zbavit.
"Tak pojď, dostaneme tě odtad." Táhla jsem ho dál, ale byl pořád těžší a těžší. Daniel a Gisella už byli v Ele. Pomohli mi dostat Jacka dovnitř. Sotva se zavřeli dveře, Gisella na klávesnici zadala pár povelů. Stroj odcestoval z roku 2023, aby se přesunul do roku příštího.
Bohužel, když jsme přistály, Ela nám oznámila, že Jack Thomas podlehl svým zraněním. Daniel byl celý nesvůj. Já a Gisella jsme si mohly oči vyplakat. Pak jsem se zvedla a z úcty k jeho památce jsem vyšla ven spolu s Danielem. Gisellu jsme nechali uvnitř. Když pak Ela zavřela dveře, zůstali v bezčasí. Byl to paradox. Pro ně uvnitř běžel jiný čas než pro nás venku.
"Je mi to tak líto." Daniel mě účastně objal a já z něj cítila tytéž city, které mi pozvolna zaplňovaly duši. Zároveň jsem se jich chtěla vzdát. Jak bych pak mohla dostát svému slibu, že tohle všechno skončím.
"Pojďme někam dál." Byli jsme pořád v tom samém městě. Jen bylo o rok dopředu. Zde jsem měla zemřít a už jsem si i naplánovala, jak to udělám. Jen jsem se chtěla rozloučit s Danielem.
Když jsme si sedli na lavičku, rozhlédla jsem se kolem. Nemohla jsem uvěřit, že jsem zažila jen pár dní a už jsem stihla skočit do budoucnosti, pak do minulosti a přijít o doktora. Pak zemřel i Daniel a já čekala sama na sebe několik let. Přišla jsem i o dobrého přítele, který mě chránil, i když mě osobně znal jen pár hodin. Tohle prostě musí přestat.
Miranda ve vlaku spustila ruce. U knížek brečela už mnohokrát, ale nikdy nezažila to, co pociťovala niní. Už věřila, že tohle je její budoucí život a oplakávala už teď padlé přátele. I když na začátku nevěděla která bije, postupně se do toho začínala vžívat. Teď si však potřebovala na chvíli odpočinout. Založila deník a prohlížela si obrázky. Daniela si položila na stolek. Byla tu i fotografie doktora a Jacka Thomase. Bylo tu i pár lidí, kteří byli zřejmě až v pozdějším stádiu příběhu. Než začala znovu číst, došla si na toaletu a opláchla si obličej. Ve svém kupé se pak ještě napila a s velkou dychtivostí se znovu začetla do děje.
"Danieli, rozhodla jsem se." Asi věděl pro co a chtěl mi to rozmluvit. Nepřipustila jsem však žádné vytáčky.
"Prostě tam půjdu a nechám se...zabít. Pak tohle všechno skončí a ty se budeš moci vrátit domů." Viděla jsem na něm, že mi to nechce dovolit. Byla bych ráda, kdyby se na to mohl podívat z mého hlediska. Už jsem nechtěla, aby kvůli mně zemřel někdo další. A hlavně nedopustím, aby zemřel on.
"Nemůžu tě ztratit. Ne znovu." Nemílila jsem se. Vážně mu po tváři stekla slza. Ta jediná kapička mi dodala odvahu k tomu, abych jej políbila. Vložila jsem do něj všechnu svou osobnost i čerstvě nalezenou lásku.
"Musíš skočit v čase a najít mě, když jsem poprvé přistála." Vypsala jsem mu z deníku přesné místo a čas.
"Taky mi kup tuhle tašku a tenhle deník." A na konec seznamu jsem mu připsala Satedskou hvězdu. Teď už jsem chápala, proč vypadal tak zbědovaně, když jsem ho viděla poprvé. To já jsem mu nadiktovala všechno to, co mi měl dát. Jak mi to teď přišlo vzdálené.
"Žij dlouho a blaze, příteli." Ještě jsem ho krátce políbila a do ruky jsem mu vložila hodinky od Ely spolu se seznamem věcí. Pak už jsem se zvedla a bez jediného ohlédnutí jsem odešla pryč.
Do deníku, který měl podle Jacka padnout do cizích rukou jsem podle svého zvyku napsala všechno, co jsem zažila. Poslední kapitolu jsem věnovala svým pronásledovatelům. Nevím co přesně jsem tam psala, ale mohlo to být něco v tomto stylu.
"Všichni kdož usilují o můj život budou poctěni mou přítomností v parku svatého Patrika přesně ve dvanáct hodin dne 15.5.2024. Budu zde čekat neozbrojena." Dala jsem si hodinu času na rozloučení se se životem. Už jsem se smířila s tím, že nebudu existovat a nelitovala jsem. Daniel bude žít a Gisella to také přežila. Jen nevím, zda nezmizí, když se já nechám zabít. To už se ale nedozvím.
Přesně určený čas se v parku ukázalo několik aut. Mnoho z mužů začalo z vozů vytahovat trámy a za malý okamžik okolo mě utvořili hranici. Ani jsem se nehnula, když jí polévali benzinem. Přistoupil ke mně jejich mnohomluvný šéf.
"Ahoj Eriku. Tady máš moji tašku. Deník je ve přední kapse. Doufám, že jsi na sebe patřičně pyšný." Svou chladností už mě nemohl rozházet. Přijala jsem svůj úděl se zdviženou hlavou. Poodstoupil a bez jakýchkoliv emocí podpálil mou vatru. Slyšela jsem křičet lidi okolo, ale ti už mi nemůžou pomoci. Ani jsem to po nich nechtěla. Horko získalo rychle na síle. Benzínem poháněný živel se brzi připlazil i ke mně. Oheň mi vzal všechen vzduch. Začal mi olizovat nohy i ruce. Zápach pálených vlasů nešel přehlédnout. Byl to můj konec. Spása pro mé blízké.
Jenže Daniel se prostě odmítal vzdát. Celý vnitřek vatry na vteřinu vyplnila Ela. Během té vteřiny mě vtáhl Daniel dovnitř a Jackovo tělo vyměnil za mé. Pak jsme se okamžitě přesunuly. Jenže žár, byť vteřinový poškodil už dříve opravované obvody. Ela tak letěla poslepu a přistála okamžitě, jen co si myslela, že je to bezpečné.
Ležela jsem na podlaze a nedokázala jsem otevřít oči. Nebyla jsem na tom tak zle, jak jsem si myslela. Pár popálenin a sežehnuté vlasy. Stejně už jsem potřebovala nový sestřih. Konečně mě Daniel posadil a já se na něj podívala. Vypadal šťastně. Pomohl mi vsát. Vedle nás stála Gisella.
"Na mě se nedívej, byl ohromně přesvědčivý." Poděkovala jsem jim oběma, ale cítila jsem se hrozně. Ne kvůli mím zraněním, ale kvůli Ele.
"Co ti je?" Daniel mě držel, jinak bych se na nohou nepostavila. Prasklá obrazovka byla vypnutá, ale hlasový modul byl stále funkční.
"Výpočet pro přistání a složitý časový manévr v kombinaci s ohněm značně poškodili mé obvody. Spolu s nejistým přistáním v roce 1974. Toto byla moje poslední cesta. Sbohem, mí přátelé." Otevřeli se dveře a mi spěšně vystoupili ven. My obě jsme pocítili velký časový skok jako ránu pěstí do žaludku. Zlomili jsme se v pase v téměř stejnou dobu. Dívali jsme se na stroj, který si nás oblíbil. Ela nám zachránila život, jako by byla člověk a teď zemřela. Její tělesná schránka byla vtažena paradoxi do sebe a zmizela.
"Tak mám pocit, že jsme tu zůstali uvěznění." Daniel to bral jen jako další dobrodružství.
Abych pravdu řekla, měl vlastně pravdu. V roce 1974, když už jsem nepsala deník se už neukázal žádný můž v černém. Ano, stále po nás pátrali, ale neměli přesná data, takže jsme se jim vždy vyhnuli.
Začali jsme žít úplně obyčejný život. Usadili jsme se ve velkém městě. Zpočátku žila Gisella s námi, ale poté se přestěhovala a začala vlastní život. Stále jsme se však vídali nejméně jednou denně.
Daniel a já jsme si vyrobili falešná jména a data. Nemohli jsme přiznat, že jsme se vlastně ani nenarodili. S tím, jak se náš vztah vyvíjel, jsme s tím počkali až do naší svatby. Ta byla za tři týdny.
Ze mě se stala paní Melody Dentová a z Daniela Leopold Dent. Začali jsme s novou prací a našli jsme si spoustu přátel. Daniel začal pracovat v policejním sboru, ale musím uznat, že se držel zkrátka. Já si zase našla místo učitelky na střední škole pro nadané děti.
Když už tu mluvíme o dětech. Hned příští rok se nám narodil syn. Gisella byla hrdou tetičkou malého Davida Denta. Jsi správně v šoku, jako jsem byla já, když mi to tejdy řekla Gisella v tom obchodním domě. Doktor Dent je můj syn. Vždy to věděl, ale já jsem mu zabránila, aby mi to řekl. Musím ho to naučit. Všichni tři mu toho máme co dát.
Ve tvé době je dost možné, že jsme s Danielem v nějakém starobinci, nebo už jsme mrtví, ale náš a vlastně i tvůj syn na tebe teprve čeká.
Teď ale určitě víš, proč jsem ti tohle všechno napsala. Měli jsme dobrý život a náš bezvadný syn je toho příkladem, jenže se to bude dít pořád, jako by se čas točil v neustálém víru. Musíš zastavit to, co já jsem nedokázala. Když potkáš Daniela, nedokážeš se ho vzdát a to bych po tobě ani nemohla chtít. Musíš se mu vyhnout a zemřít, jak jsem měla já už dávno.
Naléhavě tě prosím. Všemu už si uvěřila, všechno je to čistá pravda a ty to víš. Jsem zvláštní a ty taky. Cítíš pravdu stejně jako stopařský pes cítí kořist.
Nikdy jsem to nedělala, ale nyní se modlím za tvou neposkvrněnou duši. Pláči, protože toho od tebe žádám mnoho a nemám co na oplátku. Snad mi všichni jednou odpustí.
Tady deník končil. Miranda ho stihla přečíst o půl hodiny dříve, než měla Melody v plánu. Vzadu byl ještě nějaký list. Když jej narovnala, uviděla na něm vévodit Davidovo jméno. Byl to jeho křestní list. Datum byl přesně shodný s tím, co popisovala Melody. Její deník si Miranda pečlivě uschovala do vnitřní kapsy kabelky. Byla si jistá, že jej za ty dva roky bude číst ještě mnohokrát.
Zbylou půl hodinu uklidila fotografie i rodný list svého syna. Pak už jen přemýšlela, proč ze všech lidí na světě je to právě ona.