close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Cesta vlakem

5. srpna 2014 v 21:49 | MelodyBane |  Ztraceni v čase
Dívka sedí ve vlakovém kupé úplně sama. Vyhlíží z pootevřeného okna ven. Ubíhající krajina skýtá mnohé krásy. Někdo jí však vyrušil zaklepáním na dveře. Vyzve tedy onoho neznámého, ať vstoupí, ačkoliv se o to vůbec nemusí prosit. Vždyť jí to kupé nepatří. Dovnitř vejde slušně oblečený muž. Oblek šitý na míru je bez poskvrnky.
"Miranda Adamsová?" Otázal se tak, jako by už předem znal odpověď. Když přitakala, otevřel kufřík, vytáhl balíček a poprosil jí o doklady. Neochotně mu ukázala svůj občanský průkaz. Jen co si potvrdil její totožnost, zapsal si něco do desek, baliček jí předal a odešel.
Miranda držela v ruce onen dar, nazveme-li to tak a netušila, co si o tom všem má myslet. Znala jen jediný způsob, jak tomu všemu přijít na kloub. Roztrhla starý balicí papír. V balíčku byla obálka a deník. Odložila obálku vedle sebe na sedadlo a otevřela deník. Byl zhusta popsán malými písmeny. Jeho obálka vypadala velmi staře, ale byla z novodobého materiálu. Pak začala nedočkavě číst první stránku.

Tohle bude hodně dlouhý příběh. Prosím tě jen o to, abys ho dočetla až do úplného konce. Vím, že máš před sebou ještě čtyři hodiny cesty.
Ani pořádně nevím, kde mám začít. Určitě budeš zmatená, ale to já byla taky. Jen abychom si to ujasnili. Já jsem ty. Jsem Miranda Adamsová. Teď žiji v roce 1975. Narodily jsme se v roce 1994 a ty jsi teď v roce 2016. Pro tvou lepší orientaci si budu říkat Melody. Mé další já je o něco málo starší a ráda si říká Gisella. My obě jsme udělaly všechno pro to, aby jsme tě ochránily a zajistily tak správný tok času.
Když jsem do toho padla poprvé, myslela jsem, že se svět zbláznil. V mé časové linii jsem ještě necestovala časem, takže jsem si ani nemohla napsat a poslat deník.
Ty stojíš ve středu všeho dění. Nikdo neví proč, ale jsi fakt, který se musí uskutečnit a jakmile bys zmizela z času, byl by to velký problém.
Za dva roky potkáš doktora vědy, Davida Denta. Je to příjemný muž, se kterým je zábava trávit volný čas. Potkat ho musíš, nesmíš se tomu vyhnout. Všechno se odvíjí od toho, jak mu pomůžeš s jeho strojem.
Ve tvém životě bude ještě jedna významná osoba. Přiložila jsem i fotografii. Jemu jedinému já naprosto věřím. Je to Daniel Tennant. Teď přejdu k vyprávění od samotného začátku.


Miranda odložila deník. Nikdy nečetla nic tak podivného. Málem se jí z toho zamotala hlava. Poznala svůj rukopis hned na první stránce. Teď sáhla po obálce. Vysypalo se z ní několik fotografií. Na jedné byla ona sama a držela své starší já kolem pasu. Na další byl nějaký muž. Vzadu byl popisek Dr. David Dent. Na další fotografii byl trochu exoticky vyhlížející muž. Na fotografii nešlo poznat, jaké má oči, ale Miranda hned měla pocit, že hledí na nevyzpytatelného a schopného jedince.
"Tak do toho." Zhluboka se nadechla a přitáhla si zpět deník.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama